Meziválečná léta

Aby se za první republiky mohli z dětí stát skuteční gymnazisté, museli stejně jako dnes skládat přijímací zkoušky. Navštěvovat gymnázium nebyla v té době samozřejmost a tomu odpovídala také obtížnost přijímacího řízení. Aby chlapec či dívka uspěli, museli ovládat učivo náboženství a češtiny (a to jak pro zkoušku písemnou - diktát a slovní rozbor, tak ústní - hbité čtení, znalost mluvnických tvarů) na úrovni obecné školy. Na gymnázium mohli být přijímáni také žáci v průběhu studia (tedy do II. - VIII. ročníku).

Řada žáků neměla během studia příliš času na zábavu, protože každý den musela dojíždět domů a byla ráda, že si může na chvíli odpočinout. Snad i proto se na gymnáziu udržela tradice školních slavností, připomínajících zpravidla určitou důležitou osobnost nebo událost. V meziválečných letech se tak již tradičně pořádaly slavnosti doprovázené hudebními a dramatickými vystoupeními, věnované narozeninám prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, učitele národů J. A. Komenského, mistra Jana Husa, škola si připomínala také výročí A. Jiráska, K. H. Borovského, K. H. Máchy, J. Žižky, H. Sienkiewicze, sv. Václava, nebo data vzniku státní hymny, popravy českých pánů na Staroměstském náměstí, bitvy u Lipan a mnohá další. Vesměs se tedy jednalo o tradice, na které hodlal v "masarykovském" duchu nový stát navazovat.

Nově se v rámci výuky na gymnáziu začaly prohlubovat především vztahy s dalšími evropskými národy, které se osamostatnily po rozpadu Rakouska-Uherska. Ve školním roce 1929/1930 byly uspořádány první Dny vzájemnosti pro připomenutí přátelských kulturních i hospodářských styků s Jugoslávií a Rumunském. Škola tak podle platného výnosu ministerstva školství reagovala na podepsání Malé dohody.

Na gymnáziu se konaly také různé odborné besedy s místními osobnostmi. Debatovalo se především o literatuře, budoucnosti vědy a zdravotnictví. V rámci posledního jmenovaného oboru se mládež měla seznámit se zásadami první pomoci. Nejvýznamnější akcí tohoto druhu, kterou ředitelství ve spolupráci s vyučujícími připravilo, bylo nezapomenutelné setkání s profesorem Masarykovy univerzity Ferdinandem Stiebitzem, překladatelem antických textů, který přítomné poučil o vyspělosti nejranějších civilizací a přiblížil jim některá literární díla v rámci tzv. Večera řecké poezie.

Bohužel všechny nevšední dny nebyly jen oslavovány. Třeba po odchodu Františka Teplého 4. července 1930 po 31 letech ve funkci ředitele si gymnázium dlouho zvykalo na jeho nástupce Františka Fišera (pozn. - Teplý byl zvolen starostou města). Nesmazatelně se zapsal také odchod profesora Františka Gajduška - byl totiž posledním členem učitelského sboru, působící na škole již od roku 1899. Výčet událostí, které se neslavily, a přece se do dějin zapsaly, završuje smutná událost - 2. října 1935 zemřel František Teplý. Jeho pohřbu se zúčastnilo celé gymnázium.

Smíšené pocity přinesl 19. květen 1930. V tento den byli výnosem ministerstva školství rodiče oficiálně označeni za součást školy stejně jako profesoři a studenti. Na škole tak bylo nově ustanoveno Rodičovské sdružení. Vyučující toto nařízení přijali s velkou nedůvěrou, domnívali se, že rodiče budou působit jako nový dozorčí orgán, navíc ne dostatečně objektivní pro svou neodbornost. Ale ani rodiče nebrali svůj nový úděl s příliš velkou ochotou. Považovali za zbytečné diskuse s učiteli o svém synovi či své dceři. Každý měl totiž na něj či na ni jiný názor. Teprve později, když proběhlo několik schůzek, změnili mnozí svůj názor.

Častěji se ale žáci setkávali se dny všedními, během kterých se studenti věnovali svému sebevzdělávání. Již od prvních studentských let byla mládež nabádána, aby dbala na domácí přípravu. Ale především u starších žáků začínala být pravidelná příprava do školy jen další nudnou povinností. I proto začala vznikat první studentská sdružení a spolky, které studentům nabízely jiný pohled na již probrané učivo nebo jim umožňovaly zajímat se o to, co gymnázium v rámci všeobecného vzdělávání nemůže nabídnout.

Žáci si oblíbili takzvané literární dýchánky, které byly původně pořádány profesorem J. Souškem od roku 1910. Dvacet až třicet žáků z VI. až VIII. třídy se scházelo ve volných chvílích, aby vyslechlo přednášku a podebatovali o tématu, které si sami vybrali. Tyto akce získaly svůj název především proto, že nejraději se žáci zúčastňovali diskuzí o literatuře, mluvilo se ale také o hudbě, historii, divadle a výtvarném umění. Po válce byly dýchánky znovu vzkříšeny na jaře 1918 a svou tradici si dokázaly uchovat po celé období první republiky. V pozdějších dobách již o nich nejsou žádné zprávy.

Jsou zaznamenány také první pokusy o vydávání školních časopisů. Ty vycházely tajně již za dob Rakouska-Uherska. Teprve před začátkem světové války začaly mít takové pokusy větší šanci na úspěch. Ve školním roce 1913/1914 vyšla dvě dvanáctistránková čísla časopisu „Jiřiny“, ve kterých žáci sexty poprvé zveřejnili své literární pokusy - básně, povídky, ale také články o šachách a divadle. Větší možnosti redakční rady jsou patrné až za první republiky, kdy bylo pod záštitou Sdružení středoškolského studentstva ve Vyškově vydáno dokonce šest čísel časopisu „V život“. Nová doba přinesla redaktorům více odvahy, která je patrná na samotných výtiscích - obsah je rozmanitější, vznikají rubriky Veselý koutek s ilustracemi, Šachy, Náš Olymp. A nakonec časopis Pramen, který vycházel v roce 1932.

Škola se musela potýkat také s vážnými problémy - v únoru 1929 v době krutých mrazů nebylo možno budovu vytopit a přespolní žáci měli problém dostat se do školy. Proto bylo po dobu deseti dní (18. - 28.) vyučování přerušeno.

Přespolní žáci neměli problémy jen v roce 1929, kdy se obtížněji nebo spíše vůbec nedostávali do školy. Při zavedení pravidelných zdravotních prohlídek ve školním roce 1931/1932 se ukázalo, že polovina žáků, která bydlí mimo město nebo jeho příměstské oblasti, má ztížené podmínky ke studiu, což se odráží především na jejich zdraví. Aby se situace zlepšila, pokusilo se Sdružení rodičů napravit alespoň nejvážnější prohřešky - dojíždějící žáci dostávali teplá jídla jako doplněk k pokrmům, které si přinesli z domova (do té doby byly problémy s jejich výživou - řada z nich trpěla podvýživou nebo špatným trávením) a byla jim poskytnuta teplá místnost, aby tak netrpěli venku dlouhým čekáním na vlaky. O tom, že tato opatření byla na místě, nechme promluvit čísla: z 259 studentů bylo pouze 96 zdravých a 50 žáků vážně ohroženo na zdraví. Ne vždy se jednalo o chřipky a neškodné nemoci. Nejmladší žáci trpěli problémy s podvýživou, a proto bylo navrhnuto, aby na gymnázium byli přijímáni žáci starší, vyspělejší, méně náchylní k nemocem. Každý třetí žák v této době trpěl krátkozrakostí. Každý pátý měl zničené zuby. Sedm procent studentů bylo nakaženo tuberkulózou. Někteří žáci trpěli zase zkřivením kostí.

Ve školním roce 1937/1938 bylo tříd tolik, že jedna musela být umístěna v domě na Masarykově náměstí. V dalším školním roce byla jiná třída v jednom z domů na Jiráskově ulici. Nárůst žáků na gymnáziu byl nejspíše způsoben tím, že začaly být konečně přijímány děti, které se narodily po válce. Navíc při škole vznikla řada fondů a nadací, které umožňovaly studium i nemajetným žákům. K dosud existujícím přibyla Nadace MUDr. Aloise Koutného a Fond ředitele Františka Teplého.

Podle 8. kapitoly úspěšné práce "Vznik a rozvoj Gymnázia ve Vyškově", zpracované v rámci SOČ 2007/2008 studentkou Šárkou Navrátilovou