Druhá světová válka

Období rozvoje, které prospívalo žákům i učitelům, bylo opět ukončeno světovou válkou. První světová válka znamenala krušné časy, ale rakouská vláda s Čechy počítala jako s národem, který jí dá inteligenci, která Rakousko pomůže přetvořit v moderní prosperující stát. Ve druhé světové válce se nedalo předpokládat, že by Hitler něco takového potřeboval. Část středních škol tak byla odsouzena k zániku.

Začaly se uplatňovat germanizační tlaky. Ředitelství gymnázia tak bylo každý den stavěno před problémy, se kterými se muselo vypořádat, aby udrželo svoji školu, případně aby co nejvíce oddálilo její zánik. To však nebylo možné bez odhodlanosti profesorů a národně pevných rodičů. A to i přes nově zavedené nacistické učební osnovy, které napomáhat poddajnosti mladé generace vůči germanizaci. Nové předpisy zakazovaly mimo jiné vyslovovat jména slavných Čechů, přestaly být vyučovány dějiny české literatury, od roku 1941 byla pozastavena výuka dějepisu, filozofie. Po půlroční odmlce (vyučovat se opět začalo v novém školní roce 1942) mohli dějepis učit pouze ti, kteří byli proškoleni v Rankenheimu o "správném" podání historie Německa a výkladu vývoje lidstva podle nacistických teorií. Stejně tak se probírala látka zeměpisu, kde byl důraz kladen na Německo a pro české žáky neměl příliš velký přínos, snad kromě učiva o stavbě zeměkoule. Zrušené hodiny nahradila němčina, které měli žáci i osm hodin týdně, někdy ale bývaly zařazeny opakovací hodiny některých předmětů, které byly celé vedené v němčině. Pokud to nebylo možné kvůli příliš velkému náporu učiva (například biologie), byly zaváděny aspoň německé termíny. Češtiny, latiny a náboženství se germanizace dotkla relativně méně.

Aby učitelé mohli na vyškovském reálném gymnáziu vůbec učit, museli zakládat německá pracovní společenství (Arbeitsgemeinschaft), ve kterých se sdružovali vyučující němčiny, dějepisu, zeměpisu a matematiky. Všichni bez výjimky se museli podrobit jazykové zkoušce z němčiny.

Trochu absurdně zní nařízení, podle kterého měla být budova označena česko-německy. Tuto záležitost se podařilo vyřídit způsobem odpovídajícím znění vyhlášky - třídy byly označeny pouze číslicemi a na ostatních místnostech nebylo označení vůbec. O to bolestněji byl ale z fasády budovy zásahem německých úřadů odstraňován zlatý nápis České gymnasium.

Žáci a učitelé se ale museli potýkat i s dalšími německými předpisy. Jeden z nich také způsobil, že nebylo možné pokračovat ve výuce podle moderních českých učebnic. Ty nahradily popularizační nacistické brožury, které byly pro odborné předměty naprosto bezcenné, v některých předmětech se podle učebnic neučilo vůbec. Tuto situaci se pokoušela škola řešit s pomocí rodičů, kteří sami pomáhali zpracovávat učební texty a nahradit tak zakázané knihy.

Válka sama způsobila nebývale dlouhé vánoční prázdniny, které byly prodlužovány pro nedostatek uhlí. Jedny z nejdelších "dostali" žáci gymnázia na Vánoce ve školním roce 1941/1942, kdy zůstali doma po dobu tří a půl měsíců. Aby nikdo nemohl říct, že okupantská vláda situaci nezvládá, žáci se měli během volných dnů věnovat zdokonalování svých znalostí němčiny. Jednou týdně se pak scházeli ve škole, kde obdrželi od učitelů zadání, které měli do příště vypracovat. Protože ale úkolům nerozuměli, na vysvětlování nebyl čas a nikdo je řádně nekontroloval, žáci od sebe navzájem opisovali. Přestože se plán neosvědčil, byl zaveden znovu ve školním roce 1944/1945, kdy byly volné dokonce čtyři měsíce. Během válečných let byli v rámci školní docházky žáci nuceni deset dní strávit pomocí při polních pracích. V posledním roce války bylo vyučování ke všemu narušováno ještě 27krát leteckými poplachy. Žáci gymnázia odcházeli do krytu na Masarykově náměstí, zřízeném v domě č. 10. Vyučování narušovaly také časté návštěvy školních inspektorů, z nichž nejobávanější byl Dr. Emil Záruba, kteří se snažili najít záminky pro bezpodmínečného uzavření gymnázia.

Mnohem horší byly ale prostředky, které Němci používali skrytě - byly o to nebezpečnější. Nacisté či čeští kolaboranti anonymní dopisy, jejichž prostřednictvím udávali kriminální policii údajné prohřešky žáků a profesorů. Nikdy nebyly naštěstí veřejně projednávány, protože na příslušných protektorátních úřadech byli zaměstnáváni stále čeští lidé. Jedním z nich byl i tajemník města Dr. Zlámal, který spolu se sítí českých četníků dokázal zachytit mnohá obvinění.

I bez udavačů bylop však gymnázium jako "podezřelá" instituce stále sledováno. Na historické fasádě hledali nacisté protiněmecké výjevy a motivy. Skandál otřásl budovou gymnázia v den, kdy bylo napadeno Rusko Německem. Byly totiž objeveny dějepisné sbírky, kde byla vložena fotografie Dr. Edvarda Beneše a J. V. Stalina. Nejtěžší časy zažila škola za heydrichiády, kdy byla budova mnohokrát prohledávána. Nikdy však nebylo nalezeno to, co nacisté hledali.

Podle ustanovení z 10. července 1941 byl ústav zařazen mezi postupně rušené školy. Pro gymnázium to znamenalo, že třída pro nižší stupeň nesměla být vůbec otevřena, zatímco do třídy pro vyšší stupeň mohlo být přijato pouze 35 žáků. To vedlo k propouštění poloviny žáků IV. ročníku podle známky z němčiny.

Dne 30. října 1941 bylo zástupcům škol oznámeno, že se v nejbližší době plánuje rušení středních škol. Zásluhou některých členů protektorátní české vlády, mimo jiné i premiéra Krejčího, se podařilo uskutečnění tohoto záměru oddálit, mimo jiné i slibem říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi, že budou napraveny nedostatky, které úřady školám vyčítají. Ale již o pár týdnů později k rušení skutečně došlo. Během jediného roku se na vyškovském gymnáziu snížil počet žáků z původních 389 na 232. Nejhůře na tom byli kvartáni, kterých se omezení nejvíce týkala. Jejich naděje, že by mohli být přijati na jiný okolní ústav, byly mizivé.

Když zaměstnanci školy a rodiče žáků viděli, kam spějí zbylé části gymnázia, začali přesvědčovat vlivné úředníky, že je škola ve Vyškově opravdu potřebná. Jejich žádosti bylo kupodivu vyhověno a třída kvarty nebyla ve školním roce 1943/1944 redukována. Stejným způsobem se podařilo zachránit o rok později další žáky, i když situace byla o to tíživější, že se veřejně uvažovalo, že by k zúžení stavu nedošlo jen v kvartě, ale také v kvintě. Přesto nemohli ředitel, učitelé, ani rodiče zabránit výnosu z 21. srpna, podle kterého byla oktáva uvolněna z výuky v rámci totálního nasazení. Po tomto nařízení zbylo na škole 70 žáků.

Stejně jako žáci ubývali i profesoři. Zatímco na začátku války bylo na škole 26 vyučujících, v posledním školním roce války jich zůstalo pouhých pět. Tentokrát učitelé neodcházeli na frontu jako v předchozí světové válce, ale byli překládáni na jiné školy z důvodu, že na škole určené ke zrušení nelze naplnit jejich úvazky. Od školního roku 1943/1944 byli navíc také oni posíláni do továren v rámci totálního nasazení.

Ještě na začátku války je jasně patrný vzrůstající význam a pokračující rozkvět gymnázia. V roce 1938/1939 bylo dokonce nutné dvě třídy přesunout do domu č. 32 na Masarykově náměstí, protože do budovy na Komenského se již nevešly. O rok později se tyto třídy přestěhovaly do Jiráskovy ulice a nakonec skončily v budově živnostenské školy. Na počátku roku 1941/1942 se nečekaně tento problém vyřešil - z důvodu postupného rušení gymnázia byl v budově školy dostatek místa pro všechny. A nejen pro samotné gymnazisty. Místo se tu postupně našlo pro německou měšťanskou školu, dívčí měšťanskou, klášterní, veřejnou odbornou pro ženská povolání a pro městský archiv.

Naopak samotné gymnázium, které poskytovalo útočiště jiným, se muselo rok co rok stěhovat z místa na místo. Několikrát si vládní komisař vynutil budovu školy uvolnit pro potřeby nemocnice, ale pak přikázal vybavení nastěhovat zase zpátky. Teprve v roce 1942 se sem okresní veřejná nemocnice skutečně nastěhovala, a sice na základě nařízení Zesmkého úřadu. Pro sedm tříd gymnázia byly pro rok 1943 vyčleněny čtyři učebny v budově měšťanské školy. Aby to stačilo, museli se tu žáci střídat na dopolední a odpolední směny. Na jaře dalšího roku si správa nemocnice vyžádala úplné vyklizení budovy, a tak bezpečně ukryté školní pomůcky se začaly stěhovat do Dělnického domu, později byly umístěny v dědické sokolovně, Müllerově mlýně, mlýně „U Součků“ nebo skladišti vyškovského cukrovaru. Samotný ústav, nyní dvoutřídní, skončil prostorách obecné školy v Nosálovicích.

Udržet gymnázium nebylo vždy snadné, a proto bylo nutné, aby stála v jeho čele vždy dostatečně silná osobnost, která by dokázala odolávat vnějším tlakům a navíc držela naději v myslích žáků. Vedení gymnázia se ale často střídalo - málokdo vydržel vzdorovat protektorátním úřadům dostatečně dlouho. Na začátku války byl předčasně penzionován František Fišer, který na gymnáziu působil po smrti ředitele Teplého. Během dvou let tedy stál v čele ústavu Arnold Budík, ale i ten musel odejít do penze. Na rozdíl od svého předchůdce směl zůstat na škole alespoň do konce školního roku 1940/1941. Na místo, které ve své době znamenalo neustálý dohled okupačních i českých protektorátních úřadů, včetně policejních, pak přišel Vojtěch Procházka, ten ale záhy podal demisi ze zdravotních důvodů. Je pravděpodobné, že tak učinil právě ze strachu z&pronásledování a z toho vyplývajícího nervového vypětí. A tak ještě v tomtéž roce se stal prozatímním správcem Dr. Alois Navrátil. Člověk, který by se stal plnohodnotným ředitelem školy, se hledal těžcel - bylo nepřípustné, aby přišel někdo cizí, a mezi zaměstnanci gymnázia nepřipadali nejstarší členové sboru v úvahu pro svůj věk a jejich mladší kolegové se této funkce z uvedených důvodů obávali. Tím, kdo nakonec dočasně přijal nabídku pod pohrůžkou, že jinak bude dosazen nacistický dohled, byl profesor Josef Večerka, který se zapsal mezi řadu zatímních správců školy. Během války se po něm ještě vystřídali na stejném místě Antonín Sedlmajer a Antonín Procházka, který zde vydržel celý poslední válečný rok.

Žáci navštěvovali gymnázium po celou dobu války tak, jak si vedení na počátku předsevzalo. Občas sice museli setrvávat doma, ale škola nebyla ani zrušena, ani jinak poškozena. Kvůli bojům ve Vyškově a okolí v dubnu 1945 se výuka zastavila na čtrnáct dní, kdy se v budově nosálovské dvoutřídky usadili slovenští vojáci a pět dní po nich přišlo německé vojsko.

30. dubna 1945 byl Vyškov konečně po šesti letech války osvobozen druhým ukrajinským frontem maršála Malinovského. Bohužel budovy, kde byl uskladněn majetek gymnázia, byly za války značně zničeny a podařilo se zachránit jen malé části rozsáhlých sbírek. Další ztráty byly způsobeny častým stěhováním. Nejvíce knih, obrazů a map bylo naráz zničeno v červenci 1942, kdy nacisté přistoupili k hromadnému ničení nepřípustných publikací. V Brně bylo tehdy údajně spáleno 675 kg papíru.

Ztráty utrpělo gymnázium také na životech svých profesorů a žáků. Mezi oběti se zařadili Karel Měřínský a Jaromír Tomandl, kteří zahynuli roku 1942 v Osvětimi. Oba byli zatčeni s příchodem Heydricha v rámci akce Sokol jako župní jednatelé a po válce se stali čestnými řediteli školy. Pro svůj původ byla odvlečena do Terezína a následně do Osvětimi také oblíbená profesorka tělocviku RNDr. Edita Oppenheimerová. Jediný, který se vrátil po tom, co byl Němci perzekuován, byl Antonín Sedlmajer. Byl odveden jako rukojmí spolu s dalšími lidmi na Kaunicovy koleje v Brně. Mezi válečné oběti z řad profesorů se zařadil také František Jokl, který se dobrovolně rozhodl bojovat za demokracii ve státě a zemřel v posledních dnech války.

Dva studenti byli během války uvězněni v koncentračním táboře ve Svatobořicích, oba se vrátili na jaře 1943 zpět domů. Takové štěstí již neměli Karel Pollak a Marie Pollaková, kteří zahynuli v letech 1942 a 1944 v Osvětimi z důvodů rasových. Příběh Marie Pollakové z Ivanovic na Hané je o to smutnější, že společně s ní byli do Osvětimi deportováni další členové její rodiny (Bedřich, Zdenka, Jana a Sylva). Nejmladší obětí války byl žák sexty Jiří Sedlařík, který něšťastně zahynul během bojů mezi Sověty a Němci nedaleko svého bydliště v Rousínově.

(Podrobnější informace o obětech na životech z řad profesorů, studentů či absolventů gymnázia a o jejich účasti v bojích proti nacistům najde čtenář v úvodní historické stati "Almanachu ke 100. výročí založení Gymnázia Vyškov", Vyškov 1999, str. 15-18.)

Podle 9. kapitoly úspěšné práce "Vznik a rozvoj Gymnázia ve Vyškově", zpracované v rámci SOČ 2007/2008 studentkou Šárkou Navrátilovou